Na Vysočině “na chalupě” – místo, které je nekonečným zdrojem inspirace a planého kvítí. Kliknutím na nadpis čtěte více »

Hned za plotem teče potok obklopený loukami. Ty vedou dál na západ kolem mokřadu a pole a pak podle ohrady do kopce k liščí chaloupce – taková malá dřevěná kůlna. Babička říkala, že tam bydlí liška. Když jsme se tam ale vloupali, zjistilo se, že je to jen budka s krmením pro zvířata na zimu. Od chaloupky se jde dolů na pastvinu, kde se musí přeskočit potok, a pak zas nahoru podél březiny. A tam už je les. Rozlehlý, jehličnatý, tmavý a místy světlý. Asi někde uprostřed je černoles. To jsou najednou stromy hrozně blízko u sebe, s nízko nasazenými korunami a je tam tma a ticho, i když všude jinde svítí slunce a zpívají ptáci. Černolesem vede pěšina na mýtinu s výhledem do krajiny na nekonečně dlouhé stromořadí na protějším kopci. Odtud se dá jít hlouběji do lesa, nebo stezkou na sever k Alejím – staré barokní krajinné kompozici. To jsou cesty vedoucí lesem jako hvězda, které se sbíhají doprostřed na palouk se zámečkem. Jenže to už se většinou nestihne a jde se zpátky na chalupu.

Chalupa je víc jak sto let staré stavení s humny a kamennými zdmi, bez topení a teplé vody. Než se setmělo, chodíval děda naštípat dříví do kamen, na kterých stál velký kastrol s vodou na koupání. My děti jsme mezitím šly s babičkou za humna na louku “vyprovodit sluníčko”. To se zpívalo a šlo se směrem k západu s výhledem na poslední denní světlo. Až bylo slunce za kopcem, řádně vyprovozné, čekala nás večeře a po ní lavor s teplou vodou: obličej a za ušima prvně, nohy naposled. Občas dala babička k dobru příběh o hejkalovi, polednici nebo bludičkách; zato dědův dohled nad večerním modlením probíhal s železnou pravidelností. A pak už jen ticho, vůně dřeva a tma pod duchnou.