Září na Šumavě vyžaduje holinky, vlněné ponožky, jeden košík na bedly a pak ještě jeden na kytky. To, co v teplých nížinách už dávno odkvetlo, v horách stále vesele bují. »

Dechberoucí jsou hlavně chrpy lemující pole, louky s trávou vysokou až po pás, noční ticho a tma. Ve dne je tu ovšem živo – okolo srubu se prohání zajíci a srnky, které vyplaší až zvuk závěrky při focení.

Na procházky se tu chodí tak, že si stoupnete doprostřed louky, mávnete rukou náhodným směrem a tam se vypravíte. Můžete jít hodiny a jediné, na co narazíte, jsou samoty, boží muka nebo střídající se pásy pastvin a lesů.

Tím vším se liší kytice uvázané na Šumavě od těch ze zahrad a městských rumišť. Obojí je odrazem prostředí – zahrady nabízí větší variabilitu a ušlechtilost druhů, kdežto planá horská příroda zase přirozenost a prostotu. Pokud vnímáme krajinu a necháme se jí vést, uvidíme i její estetiku.